Rozhovor s Bárou Vaculíkovou

Jak jste prožila své dětství? Byla jste skutečnou holčičkou, nebo jste měla blíž ke klukům?

Dětství jsem prožila krásné. Často jsme jezdili na chalupu, s babičkou jsem tam trávila i celé prázdniny a kamarádila se tam pravda víc s kluky. Holčička jsem ale byla, jak má být. Každý den princeznou s dlouhou sukní, často ji ale doplňovaly holínky a vracela jsem se celá zráchaná z potoka s mezizastávkou u sousedů, kde mě většinou sušili, abych doma nedostala za uši.

Vzpomenete si na svoje oblíbené hračky a zůstala vám některá dodnes?

Dostala jsem jednou medvěda, který byl zároveň rádio, toho si vybavuju živě a dodnes myslím funguje. Zůstal na naší chalupě v severních Čechách. U tatínka jsem měla zas oblíbenou hadrovou panenku, stejnou pak dostaly obě moje sestry. Panenky mají svoje čestné místo na tátově chalupě a dostaly po nás jména. Doma mám ze svého dětství jen sbírku vyhublých barbín, které jsem postoupila své dceři.

Jak hodnotíte dnešní hračky a ty z dob vašeho dětství?

Moje dětsví bylo takové přelomové. Jako malá jsem měla ještě dost hadrových panenek, medvídků a dřevěnou koloběžku. Po revoluci jsem vyfasovala i pár plastových výdobytků ze západu. Interaktivní technicky laděné hračky prakticky neexistovaly. Takže jsme hráli stolní pexeso a člobrdo. Stolní hry, karty a později puzzle jsem zbožňovala.

Jste maminkou dcery Olivie Coco, jak si spolu nejraději hrajete?

Coco si ráda hraje ve svém pohádkovém světě, takže přejímám všechny role princů, které hrát nechce a jsou to takové malé domácí herecké etudy. Nakazila jsem ji taky tím pexesem a puzzle.

Má nějakou hračku, bez které nemůže být?

Momentálně je to většinou nějaký oblíbený šperk, je velká parádnice. Taky nám doma přistál jeden obrovský růžový králík, bez kterého jen nerada usíná. Naštěstí je tak velký, že ho většinou hned najdeme.

Co je pro vás důležité při výběru hraček?

Přiznám se, že abych si zasloužila rozzářený úsměv dcery, tak ve výběru hraček hraje velkou roli růžová nebo fialová barva. Jako správná maminka/vychovatelka se snažím mezi záplavu kýče, kterému jsme nakonec trochu nedobrovolně podlehli, propašovat nějaké výchovnější hračky. Ty technické, ale nechávám zcela na svém muži, takže jsme zas u pexesa.

Plníte si nákupem hraček pro svoji dceru své dětské sny?

Snažím se to s těmi hračkami nepřehánět, málo třídíme, hračky nakupuje celá rodina a dokolují k nám často vysloužilé hračky kamarádek, které mají starší holčičky. Coco je celkem nenáročná, spíš než s hračkami si hraje na “něco”. Neustále a velmi ráda převléká, takže občas podlehnu nějakému princeznovskému převleku. Tím si myslím plním i vlastní sny. Taky jsem byla malá fintilka. Hodně sukní mi šila máma nebo babička, já na to bohužel nemám tak obratnou ruku.

Se svou maminkou Petrou Černockou jste natočily CD Usínačky, které je plné ukolébavek nejen pro děti. V minulém čísle časopisu Petra Černocká v rozhovoru říkala, že se jí spolupráce s vámi velmi líbila. Teď z druhé strany, jak se vám s maminkou spolupracovalo?

Ocenila jsem, jaký je máma profík, a velmi si vážila toho, že mi nechala volnou ruku, co se aranží týče. Byla to pro mě velká škola a celkově mě to dojímalo. Obě jsme věděly, že nám pod rukama vzniká něco krásného, rodinného, v čem vidím zároveň velký přesah a poslání. Dělat věci pro děti mě teď hodně baví.   

Jak trávíte volný čas v zimě, jste vyznavačem zimních sportů?

Těším se, až nasněží a vyrazíme s rodinou na hory. Podaří se nám to ale jen párkrát za zimu, protože o víkendech často koncertujeme s kapelou a můj muž zas přes týden pracuje. Takže dřív než zasněžené vrcholky mám naplánováno s kamarádkami pražské bruslení. Obecně těm sportům moc nedávám, i když nás musím pochválit. Dokonce jsme loňskou zimu s mužem vyrazili na pár dní do Alp. Letos Ježíšek nadělil lyže i naší Coco.

Vstoupili jsme do roku 2015. Co byste popřála našim čtenářům?

Aby se jim splnilo pár předsevzetí, byli na sebe hodní, dokázali jemně a s radostí kombinovat čas strávený prací, která je baví, a aktivní čas s rodinou. Pevné zdraví jako základ, hodně sluníčka a moře lásky.

Foto:Lenka Hatašová