Rozhovor s Magdalénou Urbanovou

Správce webu | 12.07.2016

0 komentář

Rozhovor

Příjemná a skromná. Tak publikum hovoří o talentované zpěvačce Magdaléně Urbanové, která vystupuje se svojí kapelou Duna Band, s níž nedávno vydala první CD s názvem „a jedeééém…“ plné jejích autorských písní.

Rozhovor s Magdalénou Urbanovou

Je také sólistkou Orchestru Karla Vlacha a po osm let byla vokalistkou Marie Rottrové. Ve svých denních plánech má ovšem vyhrazeno hodně času i pro rodinu se dvěma dětmi.

Od mala zpíváte. Chtěla jste být vždy zpěvačkou, nebo jste měla i jiné sny?

Od malinka jsem zpívala a hrozně si přála hrát na klavír. Rodiče mi tento sen splnili, když mi ve 3 letech koupili krásné křídlo, které mám dodnes. Docházela jsem u nás v Letohradu na hodiny klavíru za Janou Kinscherovou, za svobodna Šulcovou. Měla jsem štěstí, byla totiž naše sousedka, a tak mě již v předškolním věku učila u sebe doma. Myslím, že jsem mohla uvažovat o studiu klavíru na konzervatoři, ale to bych si nesměla zlomit ruku na bruslích na našem krásném rybníce pod Tvrzí. Tehdy jsem kvůli tomu nemohla do krajského kola klavírní soutěže a pak mě to nějak přestávalo bavit. Upnula jsem se na zpívání. Rodiče mě rádi poslouchali a podporovali mě. Snů mají holky obecně asi spoustu. Spíš bych to viděla tak, že mám radost, že jsem si za jedním ze svých snů šla a vyšlo mi to. Dělat to, co vás baví, to je štěstí. A tak doufám, že mě neopustí a nebudu muset vymýšlet a naplňovat jiné, další sny.

Podporovali vás rodiče ve zpěvu?

Ano, podpora byla a je nejen ze strany rodičů, ale i sourozenců. Jsem za to ráda, protože někdy člověk potřebuje radu, vodítko. A je pro mě důležité, že mí blízcí reagují na mé výtvory. Párkrát už mi i pomohli vrátit se zpět na zem. Textovat si písničky v češtině není jednoduché. Jako nejmladší člen rodiny jsem pochopila od starších, jak je důležité „neplácat“ blbosti. Tatínkovi a nejstaršímu bratru Járovi ráda posílám nové písničky k vyjádření.

Jak vzpomínáte na své dětství? Vracíte se ráda do Letohradu, kde jste vyrůstala?

Dětství jsem měla krásné. Když jsme mluvili o té podpoře... Letohrad je pro mě místo, kam vím, že patřím. Obecně mi jsou a budou občané Letohradu „rodinou“. Teď žiju v Černíkách a stále cítím tu vnitřní, lidskou sílu Letohradu. Od malinka mě tam spoustu lidí sledovalo a mělo rádo za to, že zpívám. A tu podporu letohradských občanů cítím strašně moc, i v té Praze, kde nikoho v podstatě nezajímáte. Dětství také bylo dost emotivní, jak už to tak u zpěváků bývá. Když jsem babičce na pohřbu zazpívala Ráj Daniela Hůlky, začala jsem pak zpívat po pohřbech. Pro mě to nebylo jednoduché. I má minulost mi do dětství vtáhla přecitlivělost větší, než bych chtěla, a tak jsem si tyhle věci brala. Nicméně se mi to vyrovnávalo svatbami v obřadní síni Letohradu, kde jsem to měla moc ráda a kam mě vlastně přivedla také Jana Kinscherová.

Jaké byly vaše nejoblíbenější hračky v dětství a zůstala vám některá dodnes, abyste ji mohla předat svým dětem?

Zásadní „hračkou“ byl pro mě ten klavír, který jsem dostala. Ten mám teď doma v Černíkách v obýváku, skládám u něj písně – a nejsem sama. Hrát na klavír baví i Honzíka s Mariankou. Také vím, že jsem si od Ježíška přála hodinky a kočárek. Hodinky mám pro dcerku schované, i když nevím, zda o ně bude stát, a kočárek „můj krásnej“ - s tím Marianka drandí po vsi.

Měla jste v dětství nějakou svou kultovní postavičku z pohádky nebo večerníčku?

Měla jsem moc ráda Včelku Máju. A z večerníčku u nás vedly Krkonošské pohádky. Na tento večerníček jsme se dívali všichni, celá rodina včetně rodičů.

Máte dceru Marianku a syna Jeníčka, podle čeho pro ně vybíráte hračky? Myslíte si, že je současná nabídka hraček pestrá a je z čeho vybírat?

Marianku hračky tak moc nezajímají ve smyslu, že by něco chtěla. Když jsme někde mezi hračkami, chová se, jako bychom byli v dětském koutku. Všechno by vyzkoušela. Motorku by zkusila, kočárek povozila, ale domů s sebou zatím nic nechce. Jinak tedy ano, pestré to děti dnes opravdu mají. V podstatě z každé pohádky, do které se zamilují, hned máte k mání všechno – hračky, školní potřeby, drogerii, oblečení... Je to hezké, mně samotné se spousta věcí líbí. Mám ráda dřevěné hračky všeho druhu. Přesto, jsme tak nějak zahlcení a někdy si říkám, jak nám s bráchou stačilo vyrobit si kuši s kolíčkem a lítat po zahradě. Jsem zvědavá, zda na takové věci u nás někdy dojde. Jsem ráda, že Honzíkovi, zdá se, postačí málo. Miluje traktory, auta a hlavně hrozně rád maluje. Nejen temperami, ale zkoumáme a objevujeme různé druhy fixů a zvýrazňovačů. V tom ho podporujeme. Maluje hezky a v podstatě pořád.

Jak spolu nejraději trávíte volný čas?

Volný čas trávíme na zahradě. Tam je stále spousta práce. Děti musí „nasát“ všechno to, co je třeba. Díky tatínkovi bude Honzík zřejmě kutil. Umí použít kladivo a hřebíky, aku vrtačku. Marianka to, co vyseju v zahrádce, zase vyhrabe… Je to legrace. Myslím, že je Honzík rád, když ho k takovým věcem pustíme. Aspoň tak potom věci a práce na zahradě nejsou pro děti otravné. Bavíme se, chodíme mezi děti si hrát, opékáme buřty…

I váš manžel se pohybuje v hudební branži. Je tedy pravděpodobné, že děti budou mít k hudbě předpoklady. Myslíte si, že se vydají tímto směrem?

Honzík zpívá moc pěkně. Má krásný, čistý a milý hlásek. Ale nemyslím si, že by se tím směrem vydal. Jenže nikdy neříkej nikdy. A Marianka, ta je akční. Hrozně chce hrát na piano, do toho haleká. Poslední dobou se to vylepšuje. Někdy nás pobaví, někdy se rozplýváme, že je roztomilá. U té bych i věřila, že ty sklony tam jsou. Ani jednoho od toho nemíníme odhánět, ale vést je k tomu také nebudu. Budou muset sami chtít. Vlastně bych byla asi radši, kdyby si našli jiné profese.

Jste hodně aktivní ženou, koncertujete se svou kapelou Duna Band, s níž jste také nedávno nahrála svou první autorskou desku „a jedeééém…“. Vystupujete s orchestrem Karla Vlacha na společenských událostech, staráte se o domácnost a hlavně se věnujete svým dvěma dětem. Zbývá vám nějaký čas na novou vlastní tvorbu? Můžeme se do budoucna těšit na další desku?

S mojí tvorbou je to těžší. První deska vznikla poměrně nezvykle rychle. Jak jsem dlouho psát chtěla a nešlo mi to, tak pak najednou přišlo nějaké zvláštní políbení asi deseti múz a za měsíc a půl jsem si složila 11 písní na své první autorské CD. Použila jsem jen sebe sama. Každá píseň vychází ze mě. Každá obsahuje nějaký můj příběh, pocit a názor na to, co mě v životě potkalo nebo s čím se běžně setkávám. Člověk se ale tak nějak vypíše. Tak teď už hodně přemýšlím o tom, o čem by píseň měla být, když mám chuť si sednout ke klavíru. Nové písně mám, tedy písně, které na desce nejsou, ale už je mnozí slyšeli. Jsou to písně, které vznikly v období před mým koncertem v Letohradě v listopadu 2015. Troufám si o sobě říct, že potřebuji motivaci. S dvěma raubíři, co tu okolo mě neustále poletují, není moc prostoru skládat a mít klid na „smysluplný“ text. Často z mého nadšení u klavíru není nic. Ale na druhou desku se těším a myslím, že nebude dlouho trvat a ten čas realizace přijde.

Je tu léto a s ním i dny plné sluníčka a tepla. Máte nějaké plány, jak budete letos trávit dovolenou?

Já, která bytostně nemám ráda zimu, si sluníčko užívám. Takže mi začíná krásně období, kdy se probouzím, po zimě se ke mně vrací energie, díky níž zvládnu vše, co zvládnout chci. Určitě si uděláme výlet v ČR. Honzík má rád lodě. Tak určitě pojedeme někam k vodě, kde si budou moci ti dva „vodáci“ hrát v kánoi na indiány. My jsme s rodiči jezdili každý rok někam pod stan, do kempů. Vařili jsme v kotlíku. Mám to moc ráda. Člověk přejímá z dětství vše, co měl rád. Nikdo nechce zapomenout na to, co ho v dětství bavilo a naplňovalo, a tak v tom pokračuje a předává to zase svým dětem. Jinak se, sice bez dětí i manžela, podívám v červenci do Běloruska, kde se zúčastním 25. ročníku Dne české kultury ve Vitebsku. Poprvé poletím letadlem, z čehož jsem více než v rozpacích. Pokud se ve zdraví vrátím zpět, myslím, že cestování budu mít prozatím dost.

Foto: Martin Polák, archiv Magdalény Urbanové

Fotka 9

Fotka 7

Fotka 6

Fotka 8

Fotka 4

Fotka 5

Diskuze
Rozhovor s Magdalénou Urbanovou

V diskuzi je 0 komentář. Poslední příspěvek

Vstoupit do diskuze


Co je portál vseohrackach.cz?

Zajímavosti

Proč si holčičky hrají s panenkami

Správce webu | 01.04.2018

Proč si holčičky hrají s panenkami

Holčičky si nemusejí nutně hrát jen s panenkami a kluci s vláčky. Děti si mají hrát s tím, s čím chtějí. Jde spíš o to, abychom děti zbytečně neokrádali o některé zájmy a sny jenom kvůli zastaralým stereotypům.


© 2018, TEDDIES s. r. o. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑