Kolik profesí Igráčka nabízíte aktuálně?
Devatenáct. Další připravujeme. Zatím máme více chlapů, ze ženských povolání máme zdravotní sestřičku, doktorku a kuchařku.

Kolik plastových dílů je potřeba k výrobě Igráčků?
To jde do milionů. V zatím poslední etapě výroby jsme udělali 128 tisíc figurek a na něj potřebujeme skoro 3,5 milionu plastových dílů. Ty se musí nalisovat, zkontrolovat, případně začistit a potisknout.

Jaká profese Igráčka je u dětí nejoblíbenější?
Podle dosavadních průzkumů vede policista. Dobře mu sekunduje například automechanik. I silničáři jdou na odbyt.

Ti by byli potřeba teď v zimě i na reálných silnicích, aby uklízeli sníh.
Ano, silničářů, těch je teď potřeba hodně (zasměje se).

Neplánujete, že by Igráček uměl v budoucnu i mluvit a plakat?
Ne, chceme zůstat u současné podoby Igráčka. Naopak jsme se zabývali jeho autem. Igráček původně měl své auto, ale nechtěli jsme ho přebrat. Mělo už zastaralý design a z našeho pohledu by dnes vůz ze 70. let už neobstál.

Z jakého důvodu?
Neuspěl by u dětí. Auto byla první věc, kterou jsme s designérem vymýšleli. Povedl se nadčasový design, auto není žádné konkrétní značky ani žádného konkrétního typu. Nemuseli jsme se proto přizpůsobovat designu nějaké automobilky. Zatím máme dva typy auta, postavené jsou na shodném podvozku. Děti si mohou auto dobře chytnout a řídit, postavičky vloží vrchem. Auto tak nepotřebuje otvírací dveře. Současné řešení nám připadá elegantní a vyhovuje i dětem mladším tří let.

Figurky Igráčka mohou v klidu nasedat do Igráčkova auta. Ale co místa vzadu, kdo by mohl obsadit zadní sedačky?
Igráček bude mít výhledově i děti, které bude vozit v autě. Děti vyráběla firma Igra i v minulosti, forma tedy existuje. Nevíme však, jestli si nebudeme muset udělat vlastní nové formy, aby byly figurky stabilnější. Nechceme z figurek žádnou “skládačku”, ale funkční hračku. Jinak počítáme také s tím, že Igráček dostane k autu přívěs a některé profese by měly mít i traktor.

Zdroj: www.idnes.cz

Sdílet článek/Uložit článek

Některé prošly porevolučním očistcem a jedou dál, jiné firmy boj s konkurencí nedokázaly vyhrát. Jednou z firem, jejíž výrobky má určitě nejeden kutil v dílně, ale která se nedokázala vyrovnat s ekonomickou krizí, je legendární výrobce nářadí Tona. Do konce roku zavře továrnu v Pečkách a propustí 130 lidí. „Naše nářadí bude žít dál, jen pod trochu jiným jménem,“ sdělil Metru ředitel Michal Krúpa.

Jaká je v podniku nálada?
Výroba v současné době dál pokračuje. Samozřejmě, zaměstnanci jsou z uzavření smutní, zklamaní.

Co pro vás osobně zánik firmy znamená?
Pro mě osobně to není příjemná věc. Snažili jsme se spolu se zaměstnanci překonat krizi. Je to velká rána.

Co bylo vaší vlajkovou lodí, nejprodávanějším artiklem?
Tak určitě klíče a kompletní vozíky s nářadím.

Ve kterém roce v porevoluční historii byla Tona na vrcholu?
Na tohle nedokážu odpovědět.

Jak jsou na tom slavné české značky

Stále se vyrábí

Kofola Limonáda s kofeinem spatřila světlo světa v roce 1960 jako domácí protiváha imperialistických colových nápojů. Po pádu komunismu zaplavily trh zavedené zahraniční značky i jejich levné napodobeniny a s Kofolou to vypadalo špatně. Lidé si k ní ale zase našli cestu.

Merkur Na skládání aut či vlaků z Merkuru vyrostlo mnoho generací českých dětí. Stavebnice se totiž vyrábí již od roku 1925. Otto Wichterle „hračku“ použil při výrobě prvního pokusného přístroje na výrobu kontaktních čoček. V devadesátých letech byla výroba na několik let zastavena.

Tona Značka známá především kutilům a technikům. Známý český výrobce nářadí měl kvůli ekonomické krizi problémy a musí zavřít továrnu v Pečkách. Výroba však bude nyní pokračovat pod značkou Tona – Expert.

Výroba byla přesunuta

Baťa Podnikatel Tomáš Baťa udělal ze Zlína velké město i s mrakodrapem. Dnes už se tam boty nevyrábějí, ale značka přežila. V poslední době o sobě dala vědět například tím, že zasypaným chilským horníkům poslala pod zem speciální boty.

Solo Výroba sirek v Sušici sahá až k roku 1839. V říjnu 2008 však bylo oznámeno, že firma propustí většinu zaměstnanců. Výroba je v současnosti přesunuta do Indie, která je výrobcem zápalek číslo jedna. Známé zápalky The Scissors či The Key jsou k dostání i dnes.

Pedrino Pedro byla známá žvýkačka s ovocnou příchutí vyráběná firmou Velim. Známá byla i pro svou cenu, která byla přesně 1 koruna. Největší obliby se žvýkačka dočkala v 70. a 80. letech 20. století. Dnes se vyrábí napodobenina pod názvem Pedrino v Číně. Majitel značky Pedro s výrobou otálí.

Vstaly z popela

Igráček Hračka, která měla být variací na německý Playmobil. Prvním vyrobeným igráčkem byl zedník. Na úspěchu igráčků parazitovala i konkurenční firma vyrábějící hejrupáčky. Po otevření trhu v roce 1989 ztratili igráčci přitažlivost. Vzkříšeni byli letos společností Efkokarton s.r.o.

Céčka Plastové výlisky ve tvaru písmena C se původně vyráběly jako součást závěsů do oken a dveří. V 80. letech 20. století se však stala u dětí a dorostenců spadajících do generace Husákových dětí cenným sběratelským artiklem. Teenager, který sbíral céčka, byl prostě in.

Velor-x-trike Jednomu z nejoriginálnějších vozidel na světě se říkalo různě: hadrák, hadraplán, hadrolet, montgomerák, velouš, netopýr, pytel na mrzáky či prchající stan. Starý velorex bylo tříkolové vozítko, které jako jediné na světě mělo plátěnou karoserii. Nyní se dočká verze pro 21. století.

Legendy skončily

OP Prostějov Profashion Kdysi největší česká textilka, jejíž výrobní komplex byl otevřen v roce 1964, má v současnosti velké problémy kvůli dluhům. Sériová výroba proto skončila a firma musela do konkurzu. Mezi stále prosperující odvětví zatím patří výroba obleků na míru.

Tatra Společnost Tatra stále vyrábí nákladní vozy a těžkou techniku, osobní auta však v jejím sortimentu už nenaleznete. Přitom některé modely byly ve vozovém parku komunistických zemí považované za hotové limuzíny.

Tesla Mamutí podnik se jmenoval podle Nikoly Tesly, ale jeho název byl také zkratkou – Technika Slaboproudá. Vznikl zestátněním a spojením 17 firem. Za socialismu měl státní podnik monopol na výrobu černobílých a barevných televizorů.

Zdroj: www.metro.cz, autor: Tomáš Belica

Sdílet článek/Uložit článek

Všechny jsou z rozsáhlé sbírky švýcarské mecenášky Eriky Pohl – Ströherové, kterou odborníci považují za nejvýznamnější soukromou sbírku krušnohorského lidového umění.

“28. října 1491 našel Daniel Knappe inspirován snem o stromu s pokladem první stříbrnou žílu u Annabergu a po 519 letech otvíráme další poklad – muzeum Manufaktura snů, kde ožívají dětské představy. K vidění je množství původních hraček, které neodmyslitelně patří ke zdejší tradici,” líčí Matthias Förster, mluvčí radnice v Annebrgu – Buchholzi. Právě toto krušnohorské město za velkým muzeálním projektem stojí. 

Muzeum má tři patra, každé představuje jiný pohled na hračky a lidové řezbářské umění. První je pojmenované “Dívat se” a přináší bezpočet figurek od miniaturních mechanických stříbrných dolů až po pohledy do běžného života v krušnohorských rodinách v 19. století.

V muzeu mají i čokoládovnu

Druhé patro muzea je nazvané “Dělat” a umožňuje návštěvníkům nahlédnout do zákulisí hracích strojků a mechanického pohybu některých vystavených exponátů. Část je pak upravená jako babiččina půda, kde návštěvníci otvírají tajuplné skříně a nacházejí v nich poklady starých hraček.  

Půdní prostory Manufaktury snů jsou věnovány vánoční tradici a mají příznačné jméno “Žasnout”. V tmavé místnosti plují vzduchem andělé, vedle se točí dvoumetrové vánoční pyramidy.

Součástí Manufaktury je i malá kavárna s ukázkovou výroby čokolády. Pro její interiér se podařilo zrekonstruovat původní secesní skleněný strop.

Zdroj: http://usti.idnes.cz/

Sdílet článek/Uložit článek

Je tak jednoduchá, až je vlastně složitá. Geniální hlavolam, nejprodávanější hračka historie. Přesně třicet let už si děti i dospělí zamotávají ruce s kostkou kostek, takzvanou Rubikovou kostkou.

Prodalo se už na 350 milionů barevných krychliček. Když propadnete závislosti, procvičíte si na jedné straně bystrost a logiku. Na druhé straně ale takzvaní kostkoholici trpívají „Rubikovým zápěstím“ a „kostkovým palcem“.

„U Rubikovy kostky si žádným tahem nejste jisti, zda jste to napravili, nebo jestli jste to pohoršili,“ říká matematik Jaroslav Flejberk. V tom je její kouzlo.

Kdyby se všechny prodané kostky naskládaly za sebe, sahaly by od severního pólu k tomu jižnímu.

Kostková mánie neskončila jen u plastové kostky, kterou tvoří 26 malých barevných kostiček. Vznikl třeba kulatý hlavolam na podobném principu a v éře nových technologií i dotyková TouchCube.

Cíl je pořád stejný – otáčíte jednotlivými patry kostky tak dlouho, dokud na každé ze šesti stěn nejsou kostičky jen jedné barvy. Dojít k úspěšnému konci může zabrat pár vteřin, hodinu, týden, rok, mnohým – jako třeba autorovi tohoto článku – se to kvůli netrpělivosti nepodařilo zatím nikdy. Vždyť počet kombinací pro kostku 3×3×3 je 43 252 003 274 489 856 000.

Rekord: 7,08 vteřiny

Že se dodnes na nápadu, který přišel ze socialistického Maďarska, dá vydělávat (i parazitovat na něm), svědčí i výrobky typu Rubikova kostka pro blondýny, která má všechny strany stejně barevné. Takže ať točíte, jak točíte, je pořád stejná.

Ale zpátky ke geniálnímu nápadu maďarského architekta, učitele a vynálezce Ernö Rubika.

„Jsem šťastný, že je můj hlavolam známý, ale ne pro slávu. Spíše jsem hrdý na to, že jsem vytvořil něco s pozitivním významem, co přináší lidem radost,“ svěřil se nejednou Rubik.

Jeho hlavolam nemůže chybět pravidelně třeba na festivalu v Pardubicích. I před pár dny tam padaly ve skládání „rubikovky“ rekordy.

Nejrychleji ji složil v čase pouhých 7,08 vteřiny nizozemský mladík Erik Akkersdijk, a to v roce 2008. Bylo to právě v Pardubicích. „Když jsem viděl v prvním kole Erikův čas, udělalo se mi špatně,“ svěřil se francouzský rubikář Kanneti Sae Han, který měl letos lepší průměr časů a nakonec zvítězil. I když bez rekordu.

Největší pozornost vzbudil rekord, o který se postaral Ivan Kocza. Maďar dominoval v řešitelské soutěži Fewest move. Princip disciplíny spočívá v tom, že všichni řešitelé dostanou podle počítače stejně rozloženou kostku a snaží se najít co nejmenší počet tahů, kterými se dá složit. Na hledání mají hráči hodinu. Na složení rozmíchané kostky je potřeba minimálně 21 tahů, tedy aspoň podle vědců a počítačů. Kocza se tomuto číslu ve svém řešení velmi přiblížil. Jeho nový světový rekord má hodnotu 22 tahů.

„Mohli jsme si vybrat ze tří kostek tu, jejíž rozdělení se nám líbilo nejvíc. Skoro všichni jsme sáhli po stejné, protože měla rozestavení několika dílků docela jednoduché. Já měl štěstí v tom, že jsem si všiml ještě jedné specialitky a ta mi pomohla. Ostatní na to nepřišli,“ dává k dobru Kocza.

Hračka, která odráží život

Čím to je, že kostka pořád tak táhne a nepřestává se prodávat? „Je to nevinně a dětsky vypadající objekt. Přesto, pokud chcete kostku vyřešit, musíte vytvořit řád z chaosu. Takže je jednoduchá i složitá. Nemá žádné globální bariéry. Jazyk, vzdělání, inteligence, kultura, region… Odráží život. Od počátku našich životů se přece pokoušíme zjednodušit složitosti světa a přírodu tak, abychom jim rozuměli. Kostka je tedy základní formou. Je to čistá geometrie ve třech rozměrech,“ přemítá vynálezce Rubik.

Nejpomalejším řešitelem je údajně Brit Graham Parker (45), který ji složil po 26 letech.

Důkaz, že se s tak jednoduchou věcí dají dělat všelijaké kousky, svědčí i skutečnost, že se za 30 let menu ve skládání Rubikovy kostky podstatně rozšířilo. Pár příkladů: rychlostní skládání kostek 2×2, 3×3, 4×4, 5×5, 6×6 a 7×7, skládání poslepu, nohama, jednou rukou apod. Rubikova kostka inspirovala módu, architekturu, hudbu, filmy, hry, politické proslovy, existuje i umělecký směr rubikubismus. Stovkami kostek se otáčí tak dlouho, aby měly na stranách určitou barevnou kombinaci, kostky se pak skládají vedle sebe a vznikají tak obrazy.

Autor: Tomáš Procházka, www.dnes.cz

Sdílet článek/Uložit článek

Herní laboratoř Fisher-Price

Nikdo nemůže hračku posoudit lépe než děti samy. Už od samého počátku se na zkoušení hraček pilně podílely děti zakladatelů, zaměstnanců i všechny děti ze sousedství, až v roce 1961 založila společnost Fisher-Price první Herní laboratoř na světě. Právě zde děti dodnes pomáhají vytvářet a vylepšovat hračky. Tento přímý a neustálý kontakt s dětmi a také s jejich rodiči je tím, co společnosti Fisher-Price umožňuje vytvářet stále zábavnější, podnětnější a ještě více naučné hračky.

Zdroj: www.hracky-fisher-price.cz

Sdílet článek/Uložit článek

Leslie Smith and Rodney Smith byli ve škole velkými kamarády. Znovu se potkali v roce 1940 u anglického královského námořnictva. Oba dva sdíleli společnou touhu, vlastnit jednoho dne vlastní průmyslovou továrnu a o tomto snu spolu nejednou do konce druhé světové války debatovali. Konečně dne 19.června 1947 uzavřeli partnerství a založili firmu “Lesney Products”. Jméno firmy bylo složeno ze jmen obou zakladatelů (LES ze jména Leslie a NEY ze jména Rodney) a ze slova “Products”, které jim připadlo vhodné, protože ještě nebyli rozhodnuti, co přesně budou dělat. Leslie Smith byl zároveň zaměstnán v J.Raymond Wilson Company, kde měl na starosti zámořský obchod a na tomto místě setrval několik příštích let. Rodney Smith pracoval ve firmě Diecast and Machine Tools, která sídlila v Londýně. Za 600 liber, které vzali z jejich příjmů, si koupili starou hospodu “Rifleman” v Edmontu, v Londýně a také nějaké přebytečné vyřazené stroje. Nyní museli určit výrobek, který by vyhovoval pro průmyslové použití.

Další zaměstnanec firmy Diecast and Machine Tools byl John W.Odell, všemi nazývaný Jack. Měl dovednosti z výroby odlitků a i on se připojil k riskantnímu podniku s názvem Lesney. Jako subdodavatelé pro průmysl, začli tito tři pánové vyrábět malé součástky, odlitky. Byli však mezi více malými podobnými firmami v Londýně, co přispívaly k obnově města.

Pak však v Anglii přišel hospodářský útlum, což mělo za následek omezení zakázek pro dodavatele. I firma Lesney nebyla během těchto měsíců provozně vytížena a proto její zakladatelé museli najít alternativní výrobní produkty. Některé z dalších malých firem zabývající se odlitkami to zkoušelo s drobnou výrobou hraček a i lidé z firmy Lesney se vydali tímto směrem. V roce 1948 byla první z těchto hraček vyrobena a prodána do malých obchůdků v Lodnýně. Roku 1952 firma Lesney zásobila malými hračkami obchodní domy sítě Woolworth v Londýně pro vánoční sezónu.

Londýnští distributoři hraček považovali tyto malé hračky za “Vánoční brak” a vůbec se jim nechtělo s nimi obchodovat. Děti ale, jak už to bývá, si je zamilovaly a obchodníci jich potřebovali stále více. Na Vánoce roku 1953 lidé z Lesney poznali, že na trhu je pro jejich hračky místo, ale také si uvědomovali, že zatím nebyli příliš zběhlí v obchodování, neměli dostatečné skladovací vybavení a nevěděli jak distribuovat hračky po více měsíců v roce. Proto se raději obrátili na agenturu, která by zprostředkovávala obchodování s jejich hračkami na trhu. Na východě Londýna bylo mnoho uznávaných agentur, které měly zkušenosti z období již dávno před druhou světovou válkou. Jedna z nich, kterou kontaktovali byla agentura Moko.

Moses Kohnstam byl německý agent z Norimberku, který přišel do Anglie kolem roku 1900, aby rozvinul hračkářské odvětví. Specializoval se na balení, skladování, distribuci a finanční krytí pro mnoho malých hračkářských dílen a za tuto práci dostával procenta z prodejní ceny. Mosesova společnost byla právě zmiňovanou agenturou Moko. Všechny hračky, které distribuoval nesly označení této společnosti a nezáleželo na tom, která z různých malých firem je vyrobila.

Když firma Lesney začla s výrobou svých kovových, pod tlakem lisovaných, hraček v roce 1948, první z výrobků byl “Aveling Bardford diesel road roller” – silniční válec. Do roku 1953 pak přibylo dalších sedmnáct obdobných hraček. Firma v návrhu své první řady hraček vycházela především z dřívějšího zaměření, tedy převážně to byly stavební stroje pro různé účely

Mezi roky 1950-1952 omezila anglická vláda používání zinku jenom pro nezbytné produkty. Důvodem byla korejská válka. Proto v tomto období nemohly být vyrobeny žádné další hračky. Vyjimku tvořil pouze výrobek “Jumbo-the-Elephant”.

Během roku 1953 se Jack Odell začal zabývat desingem sérií hraček, které měly menší měřítko. Mezi prvními pak byly zmenšené verze originálních hraček firmy a byla udělána první série 1-75. S rostoucí oblibou této série, byla výroba těch předešlých a větších hraček roku 1954 zastavena.

Zdroj: www.matchbox.ic.cz

Sdílet článek/Uložit článek

  Deskové hry mají velmi dlouhou historii, provázejí člověka více než 5 000 let. Objevovaly se ve starých civilizacích, což dokazují archeologické nálezy a obrázky na zdech. Z pozdější doby se dochovaly jejich obrázky a popisy v knihách. Nejstarší deskové hry, které byly objeveny v Egyptě, pocházejí z období 3 500 let před naším letopočtem. Deskové hry objevené v Asii jsou mladší, jsou přibližně ze 4. století př. n. l. Také ve starověkém Řecku a Římě byly deskové hry velmi oblíbené.

Středověk

  Přestože církev hrám nepřála, byly to právě křížové výpravy do Svaté země, díky nimž se do Evropy dostávají deskové hry. Hrály se zpočátku především ve šlechtických sídlech, později se i přes zákazy, které je možno dodnes najít ve starých městských výnosech i zemských zákonech, rozšířily do měst a na venkov.

  Z této doby pochází jeden z nejdůležitějších a nejstarších dokumentů o hrách – “Kniha her” (Libro de Juegos) z roku 1283 napsaná na příkaz kastilského krále Alfonse X.

Novověk

  Jedním z prvních, kteří pochopili účinek hry, byl Jan Amos Komenský. Zastával se nejen šachů, které měly mezi ostatními hrami výjimečné postavení, ale i vrhcábů. Jejich obrázek dokonce zařadil do Světa v obrazech. Konec 19. století dal vzniknout mnoha hrám, které se stále hrají a v mnoha zemích jsou populární. Patří mezi ně například Othello, Halma.

Současnost

  V současné době prožívají deskové hry obrovský rozkvět. Ke klasickým deskovým hrám jako jsou šachy, dáma, člověče nezlob se, mlýn apod. přibyla široká rodina moderních deskových her, které mají obzvláště v Něměcku velikou oblibu.

Přibližná časová osa

• 3500 př.n.l. – Senet (nález v hrobkách v Egyptě)
• 3000 př.n.l. – Mehen (nález v Egyptě, hrací kameny měl tvar lvů)
• 2560 př.n.l. – Královská hra z Uru (na území bývalého Sumeru nalezeny hrací desky)
• 2500 př.n.l. – malby her Senet a Han
• 2000 př.n.l. – malba v hrobce v Benihassanu – 2 neznámé hry (o jedné se předpokládá, že byla určena pro hru Tau)
• 1500 př.n.l. – hra Liubo vytesána na trámu z modrého kamene
• 1400 př.n.l. – na střeše chrámu Kurna vyřezány desky na hry Alquerque, Mlýnek, Mlýn a pravděpodobně Mancala
• 200 př.n.l. – čínská deska na Go, která pochází z tohoto období, je uložena v muzeu v Pekingu (nicméně hra go je mnohem starší)
• 116 – 27 př.n.l. – dílo Marcuse Terentius Varra nazvané Lingua Latina X (II, par. 20) obsahuje nejstarší zmínku o hře latrunculi
• 79 – 8 př.n.l. – dílo Shuo yuan Liu Xianga obsahuje nejstarší zmínku o hře Xiangqi
• př.n.l. – 8 n.l. – v Ovidiově díle Umění milovati je nejstarší zmínka o hře Ludus Duodecim Scriptorum (předchůdce Vrhcábů)
• 5. století – v severní Evropě se hrají hry rodiny Tafl (Vlci a ovce, Tablut…)
• 7. století – nejstarší známá zmínka o hře Čaturanga (předchůdce hry Šachy) v sanskrtské básnické sbírce Vasavadatta, kterou napsal Subandhu
• 1888 – vynalezena hra Reversi (původní název hry dnes známé také jako Othello)

Zdroj: www.deskovehry.info

Sdílet článek/Uložit článek

Také jojo znali už staří Řekové, i když před tím vykonalo dlouhou pouť zřejmě až z Číny. První zmínka o joju však pochází z Řecka z doby asi 500 let před naším letopočtem. Jojo z cihlové hlíny bylo vyobrazeno i na vázách z té doby. Jiná verze vede jojo ze zmíněné Číny na Filipíny, kde je odedávna populární hračkou. Přitom prý bylo právě na Filipínách jojo původně používáno jako zbraň při lovu zvířat ve větvích stromů. Hračce prý dal jméno filipínský výraz “vrať se”. Do Evropy se jojo vrátilo opět přes Čínu až v osmnáctém století. Napoleonovi vojáci hráli jojo před bitvou u Waterloo a zaháněl jím údajně stres i Napoleon. Obliba této hračky několikrát klesla tak, až se na ni zcela zapomnělo. Opět se vrátila do západní Evropy v plné slávě v roce 1998 v novém kabátě, novém provedení, ale na stejném principu. Oblíbenou hrou starých Řeků, ale i Římanů byla také “káča”. Dřevěná nebo hliněná, někdy i z bronzu, podle zámožnosti majitele. Do pohybu se uváděla většinou bičem. Známý římský politik Cato tuto hru dětem velice doporučoval. 

PANENKY A VOJÁČCI 

Při rozvíjení řecké kultury se stala důležitou hračkou panenka. Většina panenek v tehdejší době byla vyrobena z hlíny. Nejstarší řecké panenky jsou ze sedmého století př. n. l., v pátém století př. n. l. se pak v Korintu a v Atice zrodilo nové řemeslo – výroba panenek. Postupem času se panenky rozšířily nejdříve do dalších částí Středomoří a pak do celé Evropy. Nejen malé chlapce, ale i dospělé muže dokázaly už tehdy nadchnout bitvy s miniaturními vojáčky a také s trojským koněm. Byl to malý koník ze dřeva nebo z hlíny, v jehož břichu byli schováni vojáčci přesně jako kdysi v Troji. 

HRA V KOSTKY 

“Alea iacta est” – kostky jsou vrženy. O významu hry v kostky svědčí tento Caesarův výrok, když překročil řeku Rubikon. Hra v kostky byla v té době velice oblíbená ve všech vrstvách římského obyvatelstva. Hráli ji císaři i filozofové a byla zejména oblíbenou zábavou římských vojáků. Císař Nero prý hrál jedno kolo za 400 000 sesterciů, což byla částka, která se rovnala ročnímu žoldu čtyř set vojáků. O císaři Caligulovi zas bylo známo, že neváhal použít jakéhokoli podvodu, jen aby v kostkách vyhrál.

DÁLNÝ VÝCHOD 

Mnoho her a hraček, které bývají považovány za ryze evropské, je původem z Orientu, především z Číny. Jde například o karty, šachy či diabolo. Z Číny pochází i létající drak, ikdyž se neví, kdy přesně vznikl. Číňané znali hedvábí i papír, které se používaly na jeho výrobu, a také bambus na konstrukci tam rostl ve velkém množství. První létající draky používali údajně lstiví generálové k oklamání nepřítele. Jako hračky se začali létající draci používat v jedenáctém a dvanáctém století. Hra s draky byla velmi oblíbená. Děti byly při ní na čerstvém vzduchu a navíc se věřilo, že létající draci zahánějí zlé duchy. 

KONÍCI, DIABOLO A DALŠÍ 

Další hračkou z Orientu jsou dřevění koníci, kteří se objevují na začátku našeho letopočtu. Od sedmého století je známo také švihadlo – opět původem z Číny. Čínským vynálezem je i diabolo. Je to dětská hračka v podobě cívky, která se roztáčí, vyhazuje do vzduchu a chytá na provázek natažený mezi dvěma hůlkami. Tato hra byla velmi oblíbená v cirkusech a v čínském divadle. Nejstarší zmínka o ní je v knize popisující Peking z roku 1635. Na konci sedmnáctého století se diabolo dostalo do Evropy, kde mělo obrovský úspěch. Dnes je tato hračka znovu v oblibě například ve Francii. 

STŘEDOVĚK 

Ve středověku jezdili rytíři na koni a děti je napodobovaly a s oblibou si hrály na rytíře s dřevěným koníkem na malé tyči. První takový koník vznikl ve století čtrnáctém. V roce 1508 se o této hračce zmiňuje Erasmus Rotterdamský ve svém díle Chvála bláznovství. Křížové výpravy do Svaté země významně ovlivnily i herní kulturu v Evropě. Na západ se dostávají společenské hry. Jedním z nejdůležitějších a nejstarších dokumentů o společenských hrách je “Kniha her” (Libro de Juegos) z roku 1283 napsaná na příkaz kastilského krále Alfonse X. Společenské hry se hrály zpočátku především ve šlechtických sídlech. Zakrátko je však hráli i měšťané a navzdory církevním zákazům postupně i dělníci a venkované. 

DĚTSKÉ HRY PIETRA BRUEGELA 

Na obrazech Pietra Bruegela staršího se často objevují hry a hračky v nejrůznějších podobách. Obraz s názvem Dětské hry pochází z roku 1560 a je přímo dokumentem o historii hraček, protože je na něm znázorněna většina dětských her tehdejší doby. Je na něm přes osmdesát scén a více než 240 postav. Dětská hra tak našla své místo i v umění. Také literatura se začíná zabývat hrou a hračkami. Roku 1534 vyšla slavná kniha Gargantua francouzského spisovatele Rabelaise, kde je celá jedna kapitola věnována hrám. 

VÝROBA VE VELKÉM 

Od šestnáctého století se začínají hračky vyrábět ve velkém. Německo se specializuje na dřevěné hračky na vývoz. Centrem jejich výroby se stává Norimberk, kde se okolo roku 1730 začínají vyrábět i známí cínoví vojáčci. Sedmnácté století je zlatým obdobím domečků pro panenky. Byly určeny nejen šlechtickým dětem či dětem bohatých měšťanů, ale dostávaly je i mladé nevěsty jako svatební dar. 

PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE 

Toto období přináší nejen nové průmyslové vynálezy, ale i nové hračky. Souběžně s parními vlaky se vyskytují miniaturní dětské vláčky, nejdříve ze dřeva, na konci devatenáctého století již první elektrické. Krátce poté, co se na ulicích objevila první auta a v roce 1903 vzlétlo první letadlo bratří Wrightů, inspirovali se i výrobci hraček. Začínají vyrábět miniaturní autíčka, vláčky, koleje a k tomu i nádraží a celé krajinky. 

PLYŠOVÝ MEDVĚD 

Roku 1903 dal americký prezident Theodore Roosevelt jméno Teddy (od Theodora) plyšovému medvědu, který si získal celý svět. Morrise Michtoma inspirovala kresba karikaturisty Berrymana v listu Washington Post znázorňující, jak vášnivý lovec medvědů Theodore Roosevelt rozhořčeně odmítá zastřelit malé černé medvídě. Stalo se to roku 1902 během prezidentovy návštěvy v jižních státech USA. Michtom pak požádal svou ženu Rosu, aby vyrobila plyšové medvídky. Ty vystavil vedle Berrymanovy karikatury ve výkladu svého obchodu v Brooklynu. Poptávka po plyšových medvědech byla tak obrovská, že Michtom poslal jeden exemplář do Bílého domu a požádal prezidenta, aby se stal jeho kmotrem. Roosevelt se prý trochu zdráhal, ale nakonec neodmítl. Tak vznikl plyšový medvídek Teddy. 

NOVÉ HRY A HRAČKY 

Řada klasických hraček se počátkem dvacátého století začíná vyrábět z nových materiálů. Velký úspěch měly již před první světovou válkou panenky z celuloidu a z kaučuku, protože byly méně choulostivé a levnější. Samostatnou kapitolou v tomto vývoji jsou stavebnice značky LEGO. Jejich historie začala v roce 1932, když Dán Öle Kirk Christiansen začal v Billundu vyrábět dřevěné hračky. V roce 1934 pak přišel se jménem LEGO pro svou firmu. Je to kombinace dvou dánských slov LE g GO dt, což znamená “hraj si dobře”. V roce 1949 uvedla firma na dánský trh první stavebnice z umělé hmoty, které byly předchůdci dnešních stavebnic LEGO. V roce 1954 vzniká “Systém hry LEGO” a o čtyři roky později se inovují samotné stavební prvky této hry, zejména jejich spojení. Od roku 1960 se firma specializuje pouze na výrobu svých stavebnic a v tomto oboru získává světový primát. 

DESKOVÉ HRY 

K šachům, jejichž oblibu není třeba zdůrazňovat a jejichž původ je rovněž orientální (Indie), přibývaly postupem času další velmi úspěšné společenské deskové hry: dáma, “Člověče, nezlob se!” (má indický původ), halma, slavné “Monopoly”, které vymyslel roku 1920 nezaměstnaný inženýr Charles B. Darrow, či hra Scrabble, která vznikla roku 1949. 

BARBIE 

Na veletrhu hraček v New Yorku se roku 1959 poprvé představila panenka Barbie. Vzápětí se rozpoutala diskuse o tom, zda je tato nenormálně štíhlá dáma s velkým poprsím vyrobená ze syntetického materiálu pro děti vůbec vhodná. Dětem však tyto pochybnosti vůbec nevadily a panenka získala obrovskou oblibu a zanedlouho i přítele Kena. Postupně vznikají hračky představující Jamese Bonda, Batmana či Supermana. 

ZÁZRAČNÁ KOSTKA 

Osmdesátá léta jsou ve znamení Rubikovy kostky, která zaplavila celý svět. Byla v nejrůznějších velikostech od klasické až po miniaturní používané jako přívěsek ke klíčům, ale funkční. Každý si hrál s kostkou, pořádaly se soutěže a dokonce mezinárodní šampionáty. Zvládnout sestavení kostky bylo něco jako malý IQ test. Autorem této hračky byl maďarský vynálezce Rubik. V devadesátých letech nastává obrovský rozmach elektronických a později počítačových her a objevují se i takzvané “chytré hračky” fungující na principech robotů . Poptávka po hračkách i jejich nabídka má neustále stoupající tendenci, která se zřejmě nikdy nezastaví. Jejich výrobci se inspirují technickým i společenským vývojem, ale i módními vlivy a tendencemi. Co lze říci s jistotou: hračka jako fenomén starý mnoho tisíc let přežije zcela jistě bez úhony další staletí. Dokud budou žít na naší planetě lidé, budou tu i hry a hračky. Protože jak jsme řekli v úvodu, “člověk je tvor hravý”.

Zdroj:  internet, www.revprirody.cz

Sdílet článek/Uložit článek

Prostor kolem Valašské Bystřice a obcí Držková a Kašava, skýtal mnoho příležitostí pro zpracování dřevěných výrobků. Napomáhala k tomu značná zalesněnost prostoru a znalost technologie zpracování materiálu místním obyvatelstvem. Rozvíjela se zde především výroba dřevěného nářadí a náčiní.

Předměty se tak zhotovovaly v sociálním prostředí podhorských obcí, pro které je typická domácká výroba. Prodej hraček umožňoval získat do rodinného rozpočtu peníze a zajistit tak alespoň nákup nejnutnějšího sortimentu zboží, které si obyvatelé nemohli vyprodukovat sami.

O tom, kdy se přesně začaly zakuřované hračky vyrábět, spolehlivé údaje chybí. Předpokládáme však, že to mohlo být již před polovinou 19. století. Tomu mohou nasvědčovat nepřímé důkazy, které byly zaznamenány v podobě zpráv o uvalení cla na vyvážení barvených výrobků do Pruska. Z toho pak pramenily neshody mezi výrobci – potažmo překupníky a pruskou pohraniční stráží, která čazené zboží považovala za barvené a tudíž na něj vztahovala celní poplatky. Zakuřování bylo totiž tak kvalitní, že stráž, neznalá této technologie, neuznávala námitky druhé strany.

Zdroj:www. vpm.cz

Sdílet článek/Uložit článek

Sdílet článek/Uložit článek