Psychologové ze City University v Londýně sledovali 90 dětí ve věku mezi devíti a 36 měsíci. Před ně přitom postavili řadu hraček a každé dítě si tak mohlo vybrat z hromady, co jej přitahovalo nejvíce, a hrát si s tím tak dlouho, jak se mu líbilo.

Z pokusu vyplynulo, že chlapci si nejdéle hráli s auty a balóny, zatímco dívky strávily nejvíce času hrou s panenkami. Podle britských psychologů má každé pohlaví vrozené dispozice k pohlavně-identickým hračkám.

„Bylo zcela zřejmé, že i ty nejmenší děti šly přímo k pohlavně typickým hračkám a barvám. Chlapci šli přímo k balonům a černým autům, zatímco dívky si volily medvídky a panenky,“ uvedla jedna z autorek studie Sara Amalie O´Toolová Thommessenová.

Pohlavně identický výběr hraček u dětí mladších osmnácti měsíců byl podle britských expertů prokázán poprvé.

Zdroj: Famous

Sdílet článek/Uložit článek

  Také závodivé hry můžeme dělit do skupin podle celé řady různých kritérií. Může se soupeřit prostě jen o to, kdo doputuje dříve do cíle. V jiných hrách se závodí jiným způsobem, a sice kdo cestou po herním plánu nasbírá více bodů (stylizované bonusové předměty, herní peníze, atd.), a nebo kdo získá stanovený počet bodů dříve. Soupeři mohou na herním plánu “existovat” jen tak vedle sebe (a maximálně si konkurovat jen při získávání bodů), a nebo mohou spolu i různými způsoby bojovat, bránit si vzájemně v postupu.

  O pohybu hráče po polích herní desky může u některých her rozhodovat náhoda, nejčastěji v podobě vrhací kostky. Postup (častěji “nepostup”) také mohou určovat zvláštní pole na plánu hry, jindy hráč hospodaří s předem přidělenými tahy, které může v některých hrách dle svého uvážení i dělit mezi své kameny. Závodivé hry můžeme rovněž rozdělit podle tvaru a charakteru plánu hry. Může jít o lineární řetězce polí, řetězce cyklické, případně větvené, nebo pole tvoří celoplošné sítě. Hráči na nich mohou svými kameny pohybovat buď jedním stanoveným směrem, nebo libovolně. Herní plán může mít podobu abstraktních geometrických tvarů, sítí nebo polí, ale také může představovat zmenšenou stylizovanou krajinu, hrad apod.

Zdroj: www.deskovehry.info

Sdílet článek/Uložit článek

Existuje několik webových stránek, pravidelně aktualizujících seznamy hraček, které neodpovídají normám:

• RAPEX: http://www.spotrebitele.info/rapex.php – RAPEX je rychlý výstražný informační systém o nebezpečných spotřebitelských výrobcích (bez potravin a farmaceutických výrobků). Jde o databázi zřízenou Evropskou Komisí, která umožňuje výměnu informací mezi členskými státy EU a každý týden vydává přehled problematických výrobků nahlášených v celé EU.
• Česká obchodní inspekce: http://www.coi.cz/?page=116 – Česká obchodní inspekce je státním orgánem, který kontroluje a dozoruje frmy dodávající výrobky a služby na vnitřní trh ČR, mimo jiné v oblasti jejich bezpečnosti, kvality, označení a souladu s technickými normami.

Mohu sama/sám poznat, že je hračka riziková?

Na první pohled nepoznáte, zda hračka je bezpečná či ne, maximálně můžete zhodnotit množství malých částí, které hračka obsahuje. Pro ty nejmenší je jistější kupovat hračky hlavně v „kamenných“ obchodech, označené výrobcem či dovozcem, věkovou skupinou pro kterou jsou určeny, popřípadě se dotázat prodávajícího, pokud máte pochybnosti.

Zdroj: www. uraz neni nahoda

Sdílet článek/Uložit článek

Zdroj: www. uraz neni nahoda

Pouze v případě, že výrobce nepoužil technických norem v plné šíři, nebo takové normy neexistují, musí nechat před uvedením hračky na trh hračku přezkoušet ve státem určených zkušebnách.

Sdílet článek/Uložit článek

 S hračkami se děti potkávají od momentu, kdy udrží předmět v dlani. Hračky jsou v jejich okolí daleko častěji než jiné výrobky běžného užívání. Proto jsou hračky zařazeny do skupiny výrobků, u nichž legislativa EU stanoví bezpečnostní kriteria a další podmínky pro uvedení na trh. Přestože úrazy, způsobené hračkami nepředstavují nejčetnější druh úrazů, nesprávně navržená a vyrobená hračka může pro dítě představovat riziko závažného poškození zdraví

Hlavními riziky spojenými s používáním hraček jsou:

Hlavně riziko

• dušení prostřednictvím malých součástek (např. kolečka, knofíkové baterie dostupné i bez použití nástroje, atd…) u hraček určených malým dětem,
• otravy těžkými kovy přítomnými například v barvách a ftaláty v plastech, z nichž jsou hračky vyrobeny (jsou to změkčovadla plastů s toxickými účinky, která nejsou v plastu chemicky vázaná a uvolňují se do okolí).

Co dělat, pokud dítě spolkne/vdechne malý kousek hračky?

Při spolknutí nevyvolávejte zvracení a navštivte dětského chirurga. Podle charakteru polknutého předmětu a klinického vyšetření dítěte lékař rozhodne, zda bude dítě hospitalizováno, či se situace zvládne v domácí péči. Většina předmětů vyjde přirozenou cestou, ale průchod trávicím traktem by měl být kontrolován, klinickým vyšetřením, a pokud je předmět rtg-kontrastní pak i na rentgenových snímcích. Doporučuje se dávat dítěti hodně pít, k jídlu zbytkovou stravu (chléb, tmavé pečivo, vločky, ovoce, zeleninu) a kontrolovat stolici. Na druhé straně si stav může vynutit hospitalizaci, endoskopické ošetření v celkové anestezii nebo i operaci.

Při vdechnutí se dítě pravděpodobně nejprve rozkašle a následně se začne se dusit. U malého dítěte je třeba vyzkoušet několik poloh, při nichž musí být hlava níže než hrudník, následně dítě opakovaně udeříme rukou mezi lopatky. Možné polohy dítěte:

• hlavou dolů, držíme za kotníky, udeříme 5x mezi lopatky,
• přehneme přes koleno, jednou rukou podpíráme hrudník zespoda a opět 5x udeříme mezi lopatky,

Po úderech kontrolujeme, zda předmět nevypadl do pusy a samozřejmě, jestli dítě dýchá. Pokud se nám podaří odstranit cizí předmět z dýchacích cest, navštivte lékaře. Pokud dítě je v bezvědomí a dýchá, uložte jej stabilně na bok a zavolejte rychlou záchrannou službu (RZP). Pokud se zásah nepodaří, voláme RZP a resuscitujeme.

Jaké zákony zajišťují bezpečnost hraček u nás?

Hračky by měly splňovat základní požadavky EU dané Směrnicí 88/378/EEC (ta nyní prochází zpřísňující revizí a měla by být schválena Komisí EU do konce roku 2008) a Nařízením vlády č.19/2003 (mj. o pravidlech použití značky CE). Hračky uváděné na trh v České republice pro děti pod 3 roky by měly splňovat požadavky Ministerstva zdravotnictví dané vyhláškou č.84/2001 Sb.o hygienických požadavcích na hračky a výrobky pro děti do 3 let.

Zdroj: www. uraz  neni nahoda

Sdílet článek/Uložit článek

Od roku 2006 platí evropská norma EN 14765, která specifikuje bezpečnostní požadavky a zkušební metody pro dětská jízdní kola (tj. kola s maximální výškou sedla větší než 435 mm a menší než 635 mm). Není nijak neobvyklé, že výrobci kol tuto normu nedodržují a spotřebitelé tak mohou v obchodní síti zakoupit nebezpečný výrobek. Například v únoru 2009 zakázala Česká obchodní inspekce prodej čtyř dětských kol a občas se nebezpečná dětská jízdní kola objevují v databázi RAPEX. Důvodem pro zákaz prodeje některých dětských kol není nedodržení „malicherností“, ale často se jedná o nedostatky, které přímo ohrožují zdraví jejich uživatelů. Podle materiálů uveřejněných na stránkách časopisu dTEST jsme pro vás připravili stručný seznam požadavků, na něž byste se měli při nákupu dětského kola zaměřit a snížit tak možnost, že dítěti koupíte nebezpečný výrobek.

•  
  1. BRZDY – kolo musí mít minimálně dva nezávislé brzdové systémy, z nichž jeden působí na přední a druhý na zadní kolo. Dejte pozor, aby páka brzdy byla pro děti snadno ovladatelná (maximální rozměr úchopu nesmí v délce 40 mm přesáhnout 75 mm).
  2. ŘÍZENÍ – rukojeti řidítek musí být z pružného materiálu a musí mít dostatečně rozšířený a krytý konec (o průměru alespoň 40 mm). Pokud jsou konce řidítek užší, hrozí nebezpečí, že při pádu může dojít zejména k poranění měkké části břicha jezdce nebo ke smeknutí rukou při jízdě. Sloupek řídítek musí být opatřen značkou minimální hloubky zasunutí (ve výšce min. 2,5násobku vnějšího průměru sloupku řídítek od spodního konce sloupku) nebo musí být vybaven trvalou zarážkou, která zabrání jeho vytažení ze sloupku vidlice více než je výše uvedený požadavek.
  3. ŠLAPÁTKA musí být dostatečně vzdálená od země. Pokud jsou šlapátka příliš nízko a při náklonu kola škrtají o zem, hrozí ztráta stability kola a pád jezdce (dle normy se žádná část pedálu se nesmí dotknout země při náklonu nezatíženého jízdního kola o úhel 23°). Neméně důležitá je také dostatečná vzdálenost pro špičku nohy mezi pedálem a pláštěm předního kola, resp. blatníkem (vzdálenost musí být min. 89 mm). Pokud je mezera malá, hrozí nebezpečí, že při vybočení kola do strany nebo při zatáčení dojde k pádu jezdce z kola.
  4. CHRÁNIČ ŘETĚZU – jízdní kolo musí být vybaveno chráničem řetězu, který zcela zakrývá vnější stranu a hranu řetězu, převodník a pastorek zadního náboje, vnitřní stranu převodníku a body, v nichž se stýká řetěz s převodníkem. Pokud není řetěz kola dostatečně chráněný, hrozí nebezpečí zachycení oblečení nebo tkaniček obuvi a pád jezdce, případně při „zkoumání“ může dojít k přiskřípnutí prstů dítěte. !Pozor: často se objevuje nepřípustný kryt řetězu typu „pistole“!
  5. STABILIZAČNÍ KOLEČKA – musí být možné namontovat nebo demontovat stabilizační kolečka, aniž by se uvolnilo uchycení osy zadního kola. V opačném případě by kolo bylo po demontáži koleček nepoužitelné, neboť zadní kolo by nebylo pevně spojeno s rámem a jízda na takovém kole by představovala značné riziko pro jezdce. Dále musí být vodorovná vzdálenost mezi svislou rovinou procházející každým stabilizačním kolečkem a svislou rovinou procházející osou rámu jízdního kola minimálně 175 mm. Pokud je tato vzdálenost nižší, je negativně ovlivněna stabilita kola. Žádné ze stabilizačních koleček také nesmí být zvednuté o více než 25 mm nad základnu.
  6. SEDLOVKA musí být označena značkou minimální hloubky zasunutí případně trvalou zarážkou, která zabrání jejímu vytažení. Pokud toto chybí, hrozí vylomení sedlovky a zranění jezdce.

Při zkoumání výše uvedených kritických bodů a častých nedostatků dětských jízdních kol také nezapomeňte prohlédnout celkové provedení kola, aby na něm nebyly žádné nechráněné ostré hrany a šrouby aby byly dobře zajištěny (např. pojistnými maticemi a podložkami). Rám jízdního kola by měl být označen výrobním (sériovým) číslem, názvem výrobce nebo jeho zástupcem a číslem příslušné evropské normy EN 14765. !Pozor: jak ukázaly výsledky testu dětských jízdních kol v časopise dTest, ne všechna kola označená číslem evropské normy ji také splňují!

Pokud chcete, aby mohlo vaše dítě jezdit třeba i v městském provozu, musí jeho kolo mít povinnou výbavu, kterou tvoří kromě dvou nezávislých brzdných systémů hlavně osvětlení. Kolo pak musí být vybaveno zadní odrazkou červené barvy, přední odrazkou bílé barvy a dále odrazkami oranžové barvy na obou stranách šlapátek a na paprscích předního nebo zadního kola nebo obou kol. Za snížené viditelnosti musí být kola ještě vybavena světlometem svítícím dopředu bílým světlem a zadní svítilnou červené barvy.

Podobná pravidla plátí i pro různé druhy tolika oblíbených odrážedel a koloběžek.

Zdroj: ČOI, dTest, RAPEX  a internet

Sdílet článek/Uložit článek

Historie dřevěných hraček je stará jako lidstvo samo. Dřevo jako tradiční materiál, který je nezávadný a snadno dostupný byl a stále je ideálním materiálem pro výrobu hraček. Krásně se opracovává a jeho struktura ještě více zdůrazní kouzlo tradičních dřevěných hraček.

Ačkoliv není známé přesné datum, kdy byly vyrobeny první dřevěné hračky, je dostatek důkazů, že staří Egypťané a Řekové pro výrobu hraček dřevo používali. Hračky dětí starých Řeků měly nejčastěji podobu dřevěných koníků a vozů. Možná se při jejich výrobě inspirovali darem Trojského koně.

A tady jsou další významné mezníky v historii dřevěných hraček. První dřevěné puzzle vyrobil kartograf John Spilsbury v roce 1760, jednu ze svých map naplepil na tenkou dřevěnou desku, kterou potom rozřezal na kousky. V Rusku zase vznikly dřevěné panenky, které se vkládaly do sebe, tzn. matrojšky, ve své době zaujaly hlavně královské rodiny ale jejich popularita trvá do dneška. V Anglii ve viktorianském období se zrodily mistrně propracované dřevěné domečky pro panenky. Některé z nich byly doplněné také slonovinou a mramorem, takže vypadaly jako skutečné domy. A co takový slavný Pinocchio! Dřevené loutky byly oblíbené již ve středověku.

Před rokem 1850 byly všechny hračky převážně ručně vyrobené kousky. Téměř v každé domácnosti se našel šikovný dědeček, tatínek, strýc nebo starší sourozenec, který dokázal vyrobit dřevěnou hračku a potěšit tak malého kluka dřevěným koníčkem, píšťalku, vozík a děvčátko pak dřevěnou panenkou v kolébce, pokojíčkem nebo korálky. Postupně se hračkářská výroba se vyvinula ze soustružnictví dřevěných výrobků a přenesla tak do menších dílen, z některých pak vznikly významné hračkářské továrny.

Tvary a vzhled dřevěných hraček se měnily a byly ovlivňované vývojem společnosti a technologií. S rozvojem automobilismu se začaly objevovat dřevěné hračky ve tvaru autíček. Začátek 19. století přinesl stavební boom v Americe a díky němu se také rozšířily dřevěné stavebnice.

Dřevěné hračky jsou ekologické a téměř nezničitelné, v některých rodinách se dědí z generace na generaci. Jejich obliba a popularita u dnešní generace vrůstá.

Autor: www.web-foto-grafika.org

Sdílet článek/Uložit článek

Pro novorozence jsou nejvhodnější kolébky, ve kterých dítě zcela leží, což je vhodnější poloha než ve skořepinách z kategorie 0+, které by mohly být zpočátku příliš velké a nepohodlné. Záhy ale budete beztak muset investovat do skořepiny ze skupiny 0+. ty se umisťují zády ke směru jízdy. Tato poloha zajišťuje nejvyšší ochranu především s ohledem na nedostatečně vyvinutou dětskou krční páteř a je dobré vozit dítě v poloze proti směru jízdy co nejdéle. 

Pokud máte větší děti, (skupina II/III), vyvarujte se jednoduchým podsedákům bez zádové opěrky a vždy používejte sedačky s opěradly, i když konstrukce umožňuje zádovou opěrku odmontovat. Vždy se rozhodujte pro sedačky s dobře označenými příchytkami na bezpečnostní pásy, které brání špatnému vedení pásu při poutání dítěte, což je pro bezpečnost sedaček kotvených pásy automobilu klíčové. Některé sedačky umožňují polohu vleže – mírné naklonění dozadu, pokud dítě v sedačce spí.

Skupiny autosedaček:

Sedačky jsou rozděleny do 5 skupin, které se určují podle hmotnosti (nikoliv věku!) dítěte.

• Skupina 0 : od narození do 10 kg, přibližně do 18 měsíců.

• Skupina 0+ : od narození do13 kg, přibližně do 2 a půl až 3 let.

• Skupina I: od 9 do 18 kg, přibližně od 1 roku do 5-6 let.

• Skupina II: od 15 do 25 kg, od 4 do 9 let.

• Skupina III: od 22 do 36 kg, od 7-8 let do 12 let.

Některé sedačky jsou určeny pro více hmotnostních skupin najednou.

• Skupina 0/I (a 0+/I) : do 18 kg.

• Skupina I/II/III : od 9 do 36 kg.

• Skupina II/III : od 15 do 36 kg.

Velmi důležité je pohodlí sedačky: vaše dítě v ní stráví dlouhé hodiny, aniž by se mohlo výrazně pohybovat. Mezi jinými věnujte pozornost kvalitě polstrování, ale i výhledu z okénka, které bude mít vaše dítě při umístění sedačky v automobilu.

při nákupu si ověřte, že byla sedačka homologována (to je povinné pro všechny autosedačky uváděné na trh), zvláště důležitá je přítomnost značky R44-04 (nejlépe) nebo R44-03 (nákup ve specializovaném obchodě je méně riskantní). Vyšší bezpečnost zaručují autosedačky, které úspěšně prošly náročnějšími bezpečnostními testy, které uveřejňuje časopis TEST.

Vyhněte se nákupu již použitých sedaček: nevíte, v jakém stavu se sedačka skutečně nachází a zda nebyla poškozena při autonehodě, tato poškození nemusí být na první pohled viditelná.

V případě, že kupujete sedačku typu Isofix, ujistěte se, že je univerzální. Jestliže tomu tak není, ověřte si, že je kompatibilní s vaším automobilem. Seznam těchto automobilů by měl být k dispozici u výrobce i prodejce a dá se také vyhledat na webových stránkách výrobce.

Univerzální modely musí být vybaveny třetím úchytem určeným k omezení rotace sedačky v případě čelního nárazu. Některé typy vozidel mají tento úchyt řešený nestandardně, a proto vyžadují použití sedačky určené pro konkrétní typ automobilu.  Seznam vozidel, ve kterých je možno použít neuniverzální autosedačky Isofix musí být poskytnut prodejcem. Měl by být také dostupný na webových stránkách výrobce.

Některé modely (zvláště pak sedačky skupiny 0+) se mohou používat se základnou (dodávanou, či volitelně dokoupitelnou), která zjednodušuje používání: základna zůstává v automobilu a samotná autosedačka se na ni v případě potřeby jednoduše zacvakne. Autosedačky skupiny 0+ , které se používají pro batolata totiž neslouží jen jako autosedačky, ale také pro přepravu dítěte z domu do auta nebo jako korbička na kočárek. Jejich použití na spaní doma se nedoporučuje, neboť může mít negativní vliv na vývoj zad dítěte. Autosedačky 0+ se dají, na rozdíl od autosedaček vyšších skupin, lehce přenášet.

Zdroj: časopis dTest

Sdílet článek/Uložit článek

Mít doma šampiona je jistě krásné, kvůli vlastním snům bychom ale své děti neměli přetěžovat, respektive zatěžovat jedním směrem. Asi nejmarkantnější je to u holčičích disciplín, jako je gymnastika nebo balet. Tyto druhy pohybu zásadně namáhají klouby a zase zanedbávají některé svaly.

Je vhodné je tedy kombinovat třeba s plaváním nebo míčovými hrami.

I obecně zejména v předškolním věku platí, že aktivity by měly být různorodé, aby se dítě rozvíjelo všestranně. Důležitá je i pravidelnost. „Spíš než tvrdý trénink dvakrát týdně bych asi doporučil trochu pohybu každý den. Když si půjdete s předškolákem pinkat do parku, má to pro něj větší význam, než když tři hodiny týdně tvrdě dře a zbytek času nic nedělá. U starších dětí je to samozřejmě jiné. Pokud je nějaký sport baví a věnují se mu, není třeba vymýšlet extra aktivity,“ míní psycholog Radim Opatrný a za pravdu mu dává i pediatrička Alena Bohdanecká: „U starších dětí, které se věnují sportu na vyšší úrovni, je dobré vymýšlet spíš alternativu, nějaký relax. Po tréninku s nimi třeba zajít na masáž nebo do sauny, aby nabraly sílu a odpočinuly si…“

V kolektivu

Kolektivní sporty jako míčové hry naučí děti týmové spolupráci.

Děti trénují koordinaci, rychlost a výdrž.

Rodiče ale musí mít pevné nervy, protože u kolektivních her je vysoké riziko úrazu.

Sdílet článek/Uložit článek

Jedním z hlavních vodítek při vhodném výběru hraček je certifikace a označení výrobku. Na českém trhu se lidé mohou nejčastěji setkat s certifikáty Bezpečná a kvalitní hračka nebo Bezpečné hračky. Certifikaci předchází zkoušky, které prověří jejich zdravotní nezávadnost a mechanickou bezpečnost. “Toto označení ale najdeme u velmi málo hraček, a tak je důležité, aby rodiče byli při jejich nákupu obezřetní,” uvedl Repeš. Existuje databáze nebezpečných výrobků v tzv. systému RAPEX (3), kde jsou aktuálně zveřejňovány výrobky, které jsou zachyceny na evropském trhu. Pozornost by ale podle odborníků měli lidé věnovat i značce “CE”. Tato značka pro shodu s evropskými směrnicemi (Conformité Européenne) není dostatečně chráněna proti zneužití a může být zaměněna s označením pro zboží z Číny (China Export).

Vedle ohledů na životní prostředí je v případě dovozu hraček z Číny nezanedbatelný ani sociální a pracovní aspekt, domnívá se Arnika. Z nedávno zveřejněné zprávy organizace SACOM vyplývá, že v čínských továrnách na hračky je hrubě porušováno čínské i mezinárodní právo. Například v období výroby hraček pro západní vánoční trhy je zde pracovní doba patnáct i více hodin denně po sedm dní v týdnu, což se blíží otrocké práci.

Proto je lepší kupovat hračky vyrobené v České republice. Jedním z dobrých příkladů místní výroby jsou dřevěné hračky, které mají v Česku dlouho tradici. Arnika proto připravila šest základních rad, kterými by se lidé při nákupu hraček měli řídit:

1. Vyhýbejte se PVC.  
2. Dávejte přednost přírodním materiálům.
3. Všímejte si označení výrobků a jejich certifikace a atestů.
4. Vybírejte hračky od místních výrobců.
5. Pamatujte na to, že i hračkou se dítě učí.
6. Dobra hračka může vydržet i pro další generaci.

Zdroj: Mediafax

Sdílet článek/Uložit článek