Slavná hračka autodráha
Máš doma autodráhu? Aby ne! Tato hračka patří skoro k povinné výbavě pokojíčku. Ovšem víš, že se zrodila už před sto lety? Trvalo ale ještě dlouho, než nabyla podoby současných modelů. V posledních několika letech prožívají autodráhy díky novým technologiím své znovuzrození.
Kouzlu autodráhy propadne v určitém věku snad každý kluk, ale i nemálo děvčat. Jsou i tací, kteří zůstávají autodráhám věrni po celý život a organizují závody, v nichž soutěží se stejným zaujetím, jako kdyby řídily skutečný sporťák. Kdy a kde autodráhová mánie začala?
První byly vláčky
V devadesátých letech 19. století se v obchodech objevily první modelové vláčky na elektrický pohon. Vláček jako hračka byl známý už od let čtyřicátých, kdy se v krajině začaly častěji objevovat vlaky skutečné. Elektrický pohon hračky byl však opravdu revoluční vynález. Jisté je, že tato hračka nebyla pro každého. Bylo to luxusní zboží pro bohaté synky z vyšších měšťanských vrstev. Musíš si uvědomit, že samotná elektrika byla žhavým vynálezem, o němž si v té době mnozí mohli nechat jenom zdát. Elektrifikace některých velkých měst byla sice zahájena už v desetiletí předchozím, ovšem většina měst a obcí západního světa byla k elektrické síti připojena až ve dvacátých a třicátých letech 20. století, tedy až o 40 let později!
Jen pro boháče
Šťastný majitel elektrického vláčku na konci 19. století musel tedy nutně vypadat jako nějaký „exot“. Je to podobné, jako kdyby ti dneska některý ze spolužáků vyprávěl, že má doma létající koberec z nanotkaniny. Jednak by mu to nikdo nevěřil a pak by si nikdo ze třídy, včetně učitele, nedokázal představit, jak takový vynález funguje.
Ve stejné době jako modelový elektrický vláček se na silnicích začaly ukazovat první automobily, ale ještě celé následující desetiletí byly i ve městech exotickou podívanou. V roce 1908 přišel německý výrobce modelových vláčků Märklin s nápadem postavit a koleje autíčko. Rozchod kolejí se zúžil, aby kola auta mohla jet vnějškem a první autodráha, zákazníkům představená hned následující rok, byla na světě. Jen o pár let zaváhali Američané, kde autodráhu představila firma Lionel v roce 1912.
Žádné závody
První autodráhy poměrně rychle upadly v zapomnění. S modelovými vláčky, které se rok od roku zdokonalovaly, se nemohly srovnávat. V první polovině 20. století se ještě několikrát objevily v obchodech (v roce 1936 si tuto hračku dokonce nechal jeden americký výrobce patentovat), ale prodejního úspěchu se nedočkaly. Důvodem byl nejenom pomalý rozvoj elektrifikace a vysoká cena hračky, ale také špatný způsob ovládání. Autodráhy neměly regulaci rychlosti autíček, které tak mohly jet jen konstantní rychlostí, takže pro závodění byly nepoužitelné.
Rozvoj hračky
To změnila až léta padesátá. Během tohoto desetiletí se autodráha přeměnila téměř do podoby, kterou známe dnes. U dráhy se objevily reostatové ovladače, které umožňovaly plynulou regulaci rychlosti autíček. Dráhy dostaly místo vystouplé vodicí kolejničky drážky, kolem nichž jsou umístěny elektrické sběrné lišty. Do aut se začaly montovat výkonné motorky a hlavně plechové karoserie autíček nahradil plast, který umožňoval zobrazení i jemných detailů, takže auta vypadala mnohem realističtěji.
Autodráhy se také začaly prodávat ve velkém, tedy hlavně v USA, Kanadě a západní Evropě. Prodávaly se nejen do domácností, ale také pro první modelářské kluby a autodráha se tak stala nejen hračkou, ale i soutěžní a sběratelkou záležitostí. V tehdejším Československu se autodráhy začaly vyrábět v roce 1968 a byly jednoznačným hračkářským hitem 70. a 80. let.
Je s ní amen?
Mohlo by se zdát, že stoletá hračka je už pomalu, ale jistě zábavou minulosti. To je ale omyl! V roce 2004 přinesl autodráhám nový vítr do plachet systém digitálního kódování, který hračku povýšil na skutečný závodní simulátor. Teprve digitální kódování umožňuje přejíždějí z jedné dráhy do druhé, elektronické počítání kol, možnost využívání pit stopu, ale hlavně skutečnou závodnickou strategii. Na obyčejné dvoustopé dráze může závodit několik aut najednou, na drahách se více objevují nadjezdy, světelné křižovatky a loopingy. Autodráha tedy neodchází, naopak znovu útočí na pozici nejoblíbenější hračky v dětském pokojíčku.
Základní princip
Elektrický adaptér přemění střídavé napětí 230 V ze zásuvky na bezpečné stejnosměrné napětí 12 až 20 V (záleží na výrobci autodráhy)
Pistolové ovladače mají uvnitř reostat, který reguluje napětí od 0 do 12, resp. 20 V, a tím i plynule reguluje rychlost jízdy autíčka
Stejnosměrné napětí napájí sběrné lišty autodráhy. Napětí reguluje závodník pistolovým ovladačem
Autodráhy se vyrábějí obvykle dvoustopé (pro dvě auta vedle sebe)
Pohonnou jednotkou autíčka je stejnosměrný elektromotorek, který je zpřevodován obvykle na zadní nápravu autíčka
Elektrické napětí se ke kontaktům motorku dostává pomocí kovových kartáčků, které kloužou po sběrných lištách dráhy
Digitální systém
Moderní autodráhy jsou vybaveny digitálním kódováním. V takovém případě jsou sběrné lišty neustále pod plným napětím a pistolový ovladač vysílá k autíčku pouze digitální kód s informací o požadované rychlosti jízdy. Výhodou tohoto systému je, že auta mohou v předjížděcích úsecích přejíždět z jedné dráhy do druhé a jet stále požadovanou rychlostí. Autodráhy bez digitálního kódování mají jen omezené možnosti. Autíčka na nich mohou závodit pouze ve svých drahách. Když se obě auta umístí do jedné dráhy, jsou ovladatelná jen jedním ovladačem a jedou obě stejnou rychlostí, tudíž nemohou závodit. Digitální kódování umožňuje běžně závody čtyř i osmi aut najednou na jedné dráze s pouhými dvěma stopami.
Měřítka
Auta pro autodráhy se vyrábějí ve třech základních velikostech. Nejběžnější je měřítko 1:32 (32krát zmenšený model proti skutečnému automobilu). Běžné auto v takovém měřítku je dlouhé asi 15 cm. Především v USA lze narazit i na měřítko 1:24, které je větší a auto tu měří asi 20 cm. Třetím používaným měřítkem je H0 (1:87), tedy běžné měřítko modelové železnice, kde auto měří jen kolem 5 cm.
Text: Zdeněk Ležák
Zdroj: www.rf-hobby.cz